Vlk obecný – vlastnosti, rozmnožování, výkony a spoustu dalšího.

Vlk obecný – vlastnosti, rozmnožování, výkony a spoustu dalšího.

07. 02. 2020, 14:11

Vlk obecný je velká psovitá šelma. Postupná domestikace tohoto druhu vedla k vydělení poddruhu Canis lupus familiaris, tedy psa domácího. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt omezen, protože jeho počty radikálně klesly a na mnoha místech byl vyhuben. Přesto je podle seznamu IUCN veden jako málo dotčený. V Česku byl ve 20. století téměř vyhuben, nicméně ve druhém desetiletí 21. století začaly jeho stavy narůstat.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Vlci dosahují hmotnosti 16 – 80 kg. Žijí ve smečkách tvořených obvykle vedoucím rodičovským, neboli alfa párem a několika jejich potomky. Živí se různou kořistí od hmyzu až po bizony a pižmoně, nejběžnější potravou bývají středně velcí kopytníci. Jejich nepřáteli jsou kromě člověka také tygři a medvědi.

Mají významné postavení v lidské mytologii a kultuře, existuje o nich množství pohádek, knih, filmů a ság. Lidé vlky od dávných dob zabíjeli, protože je považovali za škůdce a báli se jich.

Arktický vlk

zdroj: fotobanka pixabay.com

Vzhled, smysly, výkony

  • Hmotnost: 16–80 kg.
    • Severních vlci:  35–40 kg.
    • Jižní vlci: cca 30 kg.
    • Indičtí vlci: cca 25 kg.
    • Arabští vlci: cca 25 kg.
    • Rekordní hmotnost severoamerického vlka je 80 kg, euroasijského 86 kg.
  • Délka těla: 100–170 cm, ocasu: 35–50 cm
  • Výška v kohoutku: 66-81 cm.

Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci v zásadě splňují Bergmannovo pravidlo, tedy vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu.

Vlk se na první pohled podobá německému ovčáku, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a špičatější hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši.

Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist.

Vlk obecný dokáže ve stisku vyvinout sílu na špičák v průměru 740 N a na trhácích 1200–1400 N, tzv. trhákový komplex. Pro srovnání pitbulové, nebo vlčáci kolem 1300 N. Rekordmany jsou mezi psi mastifové s průměrnými 1700 N.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Vlčí srst

Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní.

Vlci jsou po člověku nejrozmanitějším druhem na světě – jejich srst může být čistě bílá, úplně černá, vybarvená ve všech odstínech šedé, skořicová, krémová, hnědá, stříbrná i zlatá. Možné jsou všechny přechody.

Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá světlejší a hustší.

Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často mívají tmavší masku okolo očí.

Vlci obývající tundru a polární oblasti bývají i celoročně úplně bílí.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Změna barvy

Byly popsány případy, kdy vlk během několika let úplně změnil barvu. Štěňata polárních vlků mají krémovou barvu, a postupem času vyblednou. I úplně černí vlci mohou postupem let získávat stále světlejší barvu, někdy se z černého vlka stane i bílý vlk.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Smysly

Vlk má spíše průměrný zrak, ale výborný sluch a čich. Vlci zřejmě rozeznávají barvy, ale v podstatně menší míře než lidé. Jejich zrak se soustředí na siluetu a pohyb objektu, barva není příliš důležitá.

Vlci rozeznávají zvuky do kmitočtu 26 kHz. Umějí lokalizovat pohyb pod sněhovou pokrývkou nebo zvuky v lese na velkou vzdálenost.

Čich vlků je velmi citlivý. Díky němu dokáží rozlišit mnoho informací – o potenciální kořisti, nebezpečí nebo o událostech, které se v místě staly.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Výkony

Rychlost běhu: 58 km/h. Další zdroje uvádějí max. rychlost až 64 km/h. Vlk dokáže běžet rychlostí 25–50 km/h do vzdálenosti až okolo 20 km.

Denně může urazit mnoho desítek a někdy i několik stovek kilometrů, kdy zaznamenané maximum je 200 km. Průměrná rychlost pohybu, když vlk neloví nebo neprchá, je 8–10 km/h.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Rozšíření

Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokážou žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře.

V mnoha poddruzích obývali celou severní polokouli. Rozšíření vlka zahrnovalo celou Evropu a většinu Asie kromě tropického jihovýchodu. V Severní Americe byl rozšířen také po celém území od Aljašky až po Mexiko. Původně obýval i většinu ostrovů, např. Velkou Británii nebo Japonsko, tam však byl většinou již vyhuben.

Vlivem pronásledování a lovu, které trvaly až do nedávných let, vlk zmizel z velké části svého původního areálu, a bylo nenávratně ztraceno i mnoho poddruhů vlka.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Poddruhy

Poddruhy vlka lze rozdělit na eurasijské, americké, psy a dingy, kteří jsou někdy považováni za samostatný druh). Poddruhy označené † jsou považovány za vyhubené.

  •         eurasijské poddruhy vlka např.:
    • vlk polární, sever Sibiře
    • vlk arabský, Arabský poloostrov
    • vlk stepní, jižní Ruska a Kazachstán
    • vlk mongolský, Mongolska a Tibet
    • vlk indický, Írán, Afghánistán a Indii
    • vlk iberský, Pyrenejský  poloostrov
    • † vlk španělský, jih Španělska,
    • † vlk ostrovní, ostrovy Hokkaidó a Sachalin
    • † vlk japonský, ostrov Honšú
    • Canis lupus minor, Rakousko a Maďarsko
  • americké poddruhy vlka např.: 
    • vlk arktický, sever Kanady, Grónska a přilehlých ostrovů
    • vlk kolumbijský
    • vlk vancouverský, ostrov Vancouver
    • vlk lesní, Kanada
    • vlk kanadský, Kanada
    • vlk polární,  Aljaška
    • † vlk arizonský, Arizona a Nové Mexiko
    • † vlk horský, Kaskádové pohoří
  • pes domácí (Canis lupus f. familiaris)
  • poddruhy vlka s nejistým postavením
    • dingo a dingo pralesní, dříve byli považováni za poddruhy vlka, nicméně některé výzkumy je uvádějí jako samostatný druh; taxonomie proto zůstává poněkud sporná
    • vlk egyptský, severní Afrika
    • † vlk mosbašský, území Bavorska

zdroj: fotobanka pixabay.com

Populace

Stavy ve světě

V současné době žije na světě přibližně 200 000 vlků, přičemž v minulosti byla populace minimálně desetkrát větší.

Vlčí populace na Blízkém východě a v Asii nejsou chráněné místní legislativou a na většině míst jich ubývá. V Rusku vlci nejsou chráněni, ale jejich stavy se podle odhadů nezmenšují a žije zde v současnosti okolo 30 000 vlků.

Kazachstán: cca 10 000 vlků.

Mongolsko: mezi 10 –  20 000.

Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán: cca 10 000 vlků.

Čína: více než 12 000 jedinců.

Indie: jsou chráněni, ale žije zde jen asi 1 000 kusů.

V Severní Americe žije stabilní populace v Kanadě, na Aljašce a v severních amerických státech. Odhaduje se, že jde nejméně o 60 000 jedinců, většina z nich se nachází v Kanadě. Velmi malá populace vlků žije v Etiopii, Egyptě a Libyi.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Stavy v Evropě

V západní Evropě vlk prakticky nežije. V Anglii vyhynul v roce 1486, ve Skotsku v roce 1743 a v Irsku v roce 1770. Ve Skotsku a ve Francii běží programy na jejich reintrodukci.

Větší populace přežívají ve Skandinávii a  jižní Evropě, např. Slovensko. V Německu byl poslední vlk zastřelen v roce 1904, od konce 20. století se tam však znovu objevují a začali se rozmnožovat.

Ve východní Evropě a na Balkáně nejsou chráněni a jejich stavy se snižují. Na mnoha dalších místech sice chráněni jsou, ale vlivem pytláctví a ztráty přirozeného prostředí jich také ubývá.

Poměrně velkou populaci má Ukrajina a Bělorusko, dohromady asi 4 000 kusů, a to i přesto, že se v Bělorusku za mrtvého vlka platí poměrně vysoká částka. Vlkům se zde obzvláště daří v neosídlené zamořené zóně v okolí Černobylu. V Rumunsku žije asi 2 500 jedinců a jsou zde chráněni.

Vlk obecný

zdroj: fotobanka pixabay.com

Stavy v Česku

Vlk obecný je v Česku chráněným druhem. Vlci žili na území Česka v hojném počtu do konce 17. století, ale na přelomu 19. a 20. století byli zcela vyhubeni.

Poslední vlk na Šumavě byl zastřelen 2. prosince 1874. Posledního vlka v Beskydech zastřelil 5. března 1914 František Jež.

První potvrzené údaje o návratu vlků na území Česka pocházejí z roku 1994. Odhaduje se že k roku 2000 bylo v Beskydech a okolí 15–18 jedinců, do roku 2010 se však počet snížil na 10 jedinců. K roku 2013 byla odhadnuta přítomnost pouze tří vlků. Ojediněle se vlci vyskytují také v Rychlebských horách, Jeseníkách, Krkonoších a na Šluknovsku, pozorování osamělých jedinců bylo hlášeno i na Šumavě.

zdroj: fotobanka pixabay.com

V dubnu 2014 byla zveřejněna zpráva, že na území národní přírodní rezervace Břehyně – Pecopala byl fotopastí zachycen jedinec vlka obecného. V září téhož roku vydala AOPK ČR sérii fotografií mláděte vlka pořízenou na území CHKO Kokořínsko – Máchův kraj. V roce 2014 se smečka rozrostla o tři mláďata. Koncem dalšího roku se pak stav populace vlků u Máchova jezera dle ochránců zvýšil o další dvě mláďata. Z genetického výzkumu stop vlků se zjistilo, že tato populace vlka přišla z východoněmecko-polské populace.

Od roku 2016 se vlk obecný na Broumovsku pohybuje, a také se zde rozmnožuje. Na jaře roku 2019 vedoucí správy CHKO Broumovsko potvrdila, že se v této oblasti pohybují zaručeně dvě vlčí smečky. Každá z nich čítá 6 až 8 jedinců.

V létě 2016 byla zaznamenána existence vlčí smečky v okolí Abertam v Krušných horách.

Celková početnost vlčí populace v Česku byla k začátku roku 2019 odhadována na asi 70 jedinců.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Sociální chování

Vlci jsou sociální zvířata, která žijí většinou v dobře organizovaných smečkách. Klasickou vlčí smečku tvoří vedoucí rodičovský „alfa“ pár, který se obvykle sdružuje na celý život, a jeho potomci, jež zaujímají „beta“ až „omega“ status. Skupina může být doplněna i o nepříbuzné jedince.

Vlci “alfa”: vedení smečky, rozmnožování a rozdělování úkolů.

Vlci “beta“: ochrana smečky.

Vlci “gama”: lov, výchova.

Vlci “omega”: uklidňování odvádění napětí, zábava.

Alfa vlci v severoamerických smečkách se obvykle poznají podle nejvýraznější tmavé kresby na hlavě a hřbetu. Velikost smeček závisí na tom, zda je dostatek potravy. Může mít i více než 20 členů, přičemž rekord je téměř 50. Obvyklý počet je nicméně 5–11 jedinců. Vlci však můžou žít jen v párech nebo osaměle a do smeček se sdružovat jen dočasně.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Vlci severu tvoří kompaktnější smečky, jižněji se vyskytující vlci mají větší tendenci žít ve volněji organizovaných smečkách, v páru či osaměle. Vlčí smečky nejsou tak dobře stmelené jako smečky psů hyenovitých nebo hyen skvrnitých. Smečka je dynamickým útvarem, kde se postavení jednotlivých členů v hierarchii může obměňovat.

Mladí vlci opouštějí smečku mezi 1–3 roky života, i když jsou případy, že i 5 let staří vlci zůstávali u svých rodičů. Hledají si partnery a pokoušejí se založit smečku vlastní.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Rozmnožování

Vlci jsou převážně monogamní a jednotlivé páry spolu zůstávají až do smrti jednoho z partnerů. Poté si hledají jiného.

V zajetí nebo v oblastech s vyšší hustotou populace se může vyskytnout polygamie. Samice zabřezávají ve volné přírodě obvykle po dosažení věku dvou let, v zajetí to může být podstatně méně. Mají pak jeden vrh do roka a jsou produktivní až do smrti.

Doba páření probíhá koncem zimy. V té době dochází obvykle k dočasnému rozpuštění smečky. V období březosti, které trvá 62–75 dní, se samice většinou zdržují v okolí doupěte. Vrhají nejčastěji 5–6 vlčat.

Mláďata se rodí hluchá a slepá, váží 0,3–0,5 kg a smysly získávají po 9–12 dnech. Po třech týdnech poprvé opouštějí doupata. Samice do té doby zůstávají u nich a o potravu se starají samci. Po 1,5 měsíci už jsou vlčata dostatečně rychlá a obratná, aby dokázala uniknout například před člověkem.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Potrava

Vlci jsou predátoři. Protože loví ve skupině, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou oni sami. Živí se hlavně jeleny, losy a severoamerickými soby karibu. Hladová smečka se odváží napadnout i osamoceného bizona nebo pižmoně.

Loví srny, divoká prasata, králíky, zajíce, sviště, bobry, menší hlodavce, ryby nebo různé plazy. Na některých místech se zaměřují na vodní ptactvo a jeho vejce. Zabíjejí i konkurenční menší predátory – lišky, kuny, lasičky, jezevce, divoké psy, šakaly. Je-li nouze nepohrdnou ani hmyzem a mršinami.

Občas doplní svou stravu i ovocem, například hroznovým vínem nebo jablky. V jídle jsou velmi přizpůsobiví a v lovu vynalézaví. Pokud mají šanci, tak zabíjejí i lidmi chovaný dobytek. To je jeden z důvodů, proč jsou tradičně obáváni a po staletí byli nenáviděni.

Vlk může najednou sníst zřejmě až 10 kg masa. Průměrná spotřeba jedince na den je 1,5–2 kg masa. Když je potřeba, vydrží dlouho hladovět. Nemusí žrát klidně dva týdny, aniž by je to nějak oslabilo a omezilo jejich aktivitu.

Jelen lesní

zdroj: fotobanka pixabay.com

Konkurenti a nepřátelé

Vlci dominují nad ostatními psovitými šelmami, kdekoli se vyskytují. Snaží se je likvidovat jako konkurenci, ale málokdy je následně požírají jako potravu. Vlci pronásledují lišky, šakaly, kojoty a psíky mývalovité.

Kočkovité šelmy jsou dalšími konkurenty s nimiž se vlci snaží vypořádat. Pokud mají tu možnost, zabíjejí rysy a různé druhy divokých koček. Je zaznamenán přinejmenším jeden případ, kdy rys vlka v souboji zabil.  Puma je pro vlky poměrně nebezpečná. Samotný vlk před ní obvykle uteče, ale několik vlků je schopných ji přinejmenším odehnat od kořisti. Podobně je na tom vlk při setkání s levhartem či hyenou.

Medvědi a vlci si mohou navzájem zabíjet mláďata, pokud k tomu mají příležitost, ale není to pravidlem. Obě šelmy spolu často bojují a střety mohou trvat i několik hodin.

Kromě lidí jsou jedinými skutečnými nepřáteli a příležitostnými predátory vlků tygři. Tygři obvykle zabité vlky nejedí.  Je pravděpodobné, že vzácně zabije vlka i tygr bengálský.

Medvěd hnědý

zdroj: fotobanka pixabay.com

Útoky na dobytek a psy

Útoky na dobytek představují zřejmě hlavní důvod, proč vlk byl a na mnoha místech stále je lidmi pronásledován. Zatím se nenašel jiný dostatečně účinný způsob, jak tomu zabránit, než zabíjení vlků. Ale přítomnost lidí a psů dokáže útokům většinou předejít.

Vlci napadají chovná domácí zvířata hlavně kvůli nedostatku jejich přirozené divoce žijící kořisti.

Vlci napadají psy ze tří hlavních důvodů: potírají je jako předpokládanou potravní konkurenci, jako obránce své kořisti (dobytek) a někde je to pro ně zdroj potravy. Někteří psi chránící dobytek dostávají od lidí „protivlčí“ obojky, nicméně vlci se umějí naučit zabít i takto vybavené psy.

Pro boj s vlky byla již od starověku používána obzvláště velká a statná psí plemena, jako je vlkodav nebo mastif.

Mastif

zdroj: fotobanka pixabay.com

Útoky na lidi

Vlci nejsou pro lidi nebezpeční, pokud jsou alespoň zčásti splněny tyto podmínky: je jich relativně málo, mají dostatek kořisti, nedostávají se do častého kontaktu s lidmi, jsou v malém množství loveni a nejsou nakaženi vzteklinou. 

Naprostá většina útoků neovlivněných vzteklinou směřovala a směřuje na děti, velmi málo na ženy a zcela vzácně jsou oběťmi i dospělí muži. Pokud nejsou vyrušeni, vlci své oběti obvykle konzumují.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Lov vlků

Lidé loví vlky od doby vzniku zemědělství a domestikace dobytka. Není to však jen kvůli ochraně dobytka, ale i ze sportu a dobrodružství, zisku trofeje, „ochraně“ volně žijící zvěře a také kvůli bezpečí lidí. 

Lov na vlky je velmi obtížný, protože jsou to chytrá, přizpůsobivá, vytrvalá a nebezpečná zvířata. V minulosti bylo používáno mnoho způsobů, jak je zabít. Velmi účinnou metodou bylo vyhledávání jejich doupat a zabíjení malých vlčat.

Pokud se k lovu používali psi, ukázala se nejlepší kombinace chrtů, bloodhoundů a foxhoundů. Metody tichého pronásledování, přepadů ze zálohy nebo stopování se příliš neosvědčily kvůli vlčí opatrnosti a vynikajícímu sluchu. Používání strychninem otrávených návnad se dříve také praktikovalo, ale upustilo se od nich, protože zabíjí mnoho dalších druhů zvířat a vlci jsou schopni se naučit jed v návnadě rozpoznat. Navíc jed znehodnocuje kožešinu. Jed je účinný především proti mláďatům a mladým nezkušeným jedincům.

Bloodhound

zdroj: fotobanka pixabay.com

Lovecké skrýše a posedy dokáží být účinné, ale nepoužívají se příliš často, neboť tato metoda je extrémně náročná na čas a trpělivost. V Rusku je populární nahnat vlky na určité území pomocí kolíků a provazů natažených asi metr nad zemí a ověšených různobarevnými látkami. Většina vlků se těchto ohradníků bojí a neproběhne jimi.

Moderní účinnou a velmi kontroverzní metodou je střílení těchto šelem z vrtulníků a letadel. V těchto případech mají vlci šanci uniknout pouze v zalesněném nebo členitém terénu.

Období nejintenzivnějšího lovu vlků je možno ohraničit zhruba léty 1850–1970. V tomto období museli vlci čelit všem nejmodernějším vymoženostem lidské likvidační technologie, např. ocelovým pastem, jedům, opakovacím puškám a následně letadlům či vrtulníkům. Z lovu vlků se stal v podstatě sport a zábava. Výsledkem byly stovky tisíc zabitých vlků především v USA a Rusku.

Přestože vlci byli pronásledováni takřka všude a v současné době jsou na mnoha místech stále loveni, daří se jim stále přežívat. Je to jedna z ukázek jejich výjimečných schopností.

Výše uvedené důvody, proč tyto šelmy lovit, jsou však velmi diskutabilní. Například tvrzení, že se tím údajně chrání populace jelenů a další vlčí kořisti, kterou údajně vlci decimují, bylo již dávno vyvráceno.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Vlci jako domácí zvířata

Chov vlků jako domácích zvířat je populární především v USA. Ačkoli vlci jsou předky domácích psů, v zajetí existují poměrně velké rozdíly mezi oběma šelmami.

Vlčata musejí být odejmuta matkám nejlépe po 14 dnech, nejpozději však do 21 dnů, jinak je socializace extrémně obtížná. Mléčné náhražky používané pro štěňata, musejí být pro vlčata opatřena přídavkem aminokyseliny arginin, jinak hrozí oční problémy. Čím jsou vlci chovaní v zajetí starší, tím jsou obvykle nepředvídatelnější. To se týká především samců. Zvláště děti se mohou stát objektem agresivního chování „ochočených“ vlků, neboť v přírodě jsou lidské děti jednou z jejich kořisti.

Ochočení vlci jsou vázáni na svou „smečku“ tak silně, že ostatní lidi obvykle ignorují a vyhýbají se zcela kontaktu s nimi anebo je mohou napadnout jako vetřelce. Psí žrádlo je pro vlky nevhodné, je potřeba krmit je částmi zvířecích těl, jako je maso, kosti, vnitřnosti, kůže.

Výcvik vlků je náročnější než psů a obvykle se naučí méně povelů. Při výcviku se mohou začít nudit a přestanou se o povely zajímat. Jsou méně kontrolovatelní. Reagují lépe na pohybové signály než na hlas, na rozdíl od psů. Na druhou stranu jsou vynalézavější a dokáží se sami například naučit otevírat různé západkové mechanismy u kotců. Jejich poslušnost je tedy menší, ale inteligence větší než u domestikovaných psů.

Vlci, kteří po ochočení utekli do volné přírody, se mohou stát nebezpečnější pro dobytek a lidi než divocí vlci, neboť postrádají strach z lidí. Jako pracovní zvířata. např. tažní, policejní, hlídací vlci atd., jsou využitelní jen velmi obtížně.

zdroj: fotobanka pixabay.com

Nemoci a paraziti

Vlci putují na dlouhé vzdálenosti a mohou se tak stát přenašeči různých nemocí. Infekční choroby roznášené vlky jsou brucelóza, tularémie, listerióza a anthrax. Vlci se mohou také nakazit vzteklinou, především na Blízkém východě a v centrální Asii, ale nejsou jejími hlavními přenašeči. V Kanadě a na Aljašce trpí virovým onemocněním Canine distemper. Příčinou střevních potíží je virus Canine coronavirus. Vlci mohou být hostiteli asi 50 různých parazitů. Jde o klíšťata, roztoče, vši, blechy, červy, hlístice, tasemnice aj. Vlčí smečky jsou poměrně odolné vůči šíření infekčních nemocí. Je to také z toho důvodu, že zvíře, které začne jevit známky choroby, smečku obvykle opouští.

Blecha

zdroj: fotobanka pixabay.com

Vzteklina

Vlci nebývají zdrojem vztekliny, ale mohou se jí nakazit od jiných psovitých šelem. Stanou se pak velmi agresivními a mohou pokousat mnoho obětí.

Například v roce 1973 v Indii pokousal jeden vzteklý vlk za 12 hodin dvanáct lidí, dvě prasata, tři býky a jednoho psa.

Až do zavedení očkování, bylo pokousání téměř vždy smrtelné a i dnes může být velmi nebezpečné. V Evropě a Severní Americe se v současnosti vzteklí vlci vyskytují jen zcela výjimečně, ale například na Středním východě je zaznamenáno každoročně několik případů. Útoky vzteklinou nakažených zvířat se vyznačují tím, že probíhají jen jeden či dva dny, oběti nejsou nikdy konzumovány a pokousaných může být dosti velké množství.

 

Příspěvek Vlk obecný – vlastnosti, rozmnožování, výkony a spoustu dalšího. pochází z Terčík.cz

Komentáre

Diskusia je prázdna.

Tento e-shop využívá cookies a bez jejich použití není schopen správně fungovat.  Snažíme se vylepšovat služby i díky analýze informací. Nebojte, vše bedlivě střežíme.