Zimní válka

Zimní válka bylo vojenské střetnutí mezi Finskem a Sovětských svazem. Sovětská ofenzíva bez vyhlášení války toto střetnutí odstartovala dne 30. listopadu 1939, ukončeno bylo až 13. března 1940 Moskevským mírem. Sovětský svaz byl za tuto ilegální akci vyloučen ze Společnosti národů dne 14. prosince 1939.

Zdroj: youtube.com

Sovětský svaz se snažil získat části finského území, také požadoval, aby Finsko vyměnilo hraniční území za jiné pozemky, kvůli bezpečnostním důvodům, především hlavně kvůli ochraně Leningradu, který se nacházel 32 km od finských hranic. V letech 1941 – 1944 bylo město v obležení německých vojsk. Útok na Finsko byl další krokem v expanzi SSSR stvrzené Paktem Ribbentrov – Molotov. Hned poté co Nejvyšší sovět sovětského svazu 31. srpna 1939 jednomyslně tuto smlouvu schválil, seznámil maršál Vorošilov shromážděné poslat s reformami, které proběhly v Rudé armády za posledních 5 let vlivem nezpochybnitelné Stalinovi autority.

Díky těmto represím a čistkám do září roku 1938 odešlo 36 761 příslušníků velitelského sboru a více než 3000 velitelů sovětského námořnictva. Zároveň byly také velitelům přiděleny političtí komisaři, kteří mnohokrát rozhodovali o vojenské strategii i když o ní nic nevěděli. Vlivem těchto faktorů a zároveň vysoké morálky finských ozbrojených sil bylo možné bránit se této invazi mnohem déle, než Sověti očekávali, přestože jejich armáda byla téměř třikrát větší, Měla 30krát více letadel a 200krát více tanků než Finové. Až po rozsáhlých přeskupení a příchodu dalších posil se Rudé armádě povedlo prolomit 14. února 1970 finské pozice Mannerheimově linii.

Zdroj: youtube.com

Výsledek těchto válečných událostí umožnil tehdejšímu ministru zahraničí Molotovovy dosáhnout po jednáních naplnění minimálních sovětských požadavků, které Rudá armáda nebyla schopná prosadit pomocí zbraní. Finsko postoupilo SSSR 11% svého předválečného území a ztratilo 30% ekonomických zvýhodnění vůči Sovětskému svazu. Jelikož Rudá armáda předvedla nepřesvědčivý výkon v této válce, její prestiž se hluboce propadla, Hitlera také přesvědčil, že SSSR snadno porazí.

Na druhou stranu Rudá armáda tak dostala šanci provést reorganizaci a komisařem pro obranu byl jmenován armádní velitel 1. stupně Tomišenko, který nahradil maršála Vorošilova. Finové si udržely svoji svrchovanost, zvýšila se jejich mezinárodní prestiž a zároveň byla tato hrdinská obrana prostředkem k definitivnímu překonání rozštěpené finské společnosti, která přišla po finské občanské válce v roce 1918.

zdroj: youtube.com

Zimní válka se většinou považuje za součást druhé světové války, není to však všeobecně přijatý fakt a zejména v anglicky a rusky mluvících zemích je často označována za souběžný konflikt, který jen probíhal ve stejnou dobu. Velký význam při výběru jednoho z těchto názorů je otázka, zda posuzovatel akceptuje názor, že Sovětský svaz byl v letech 1939 až 1941 spojencem a spolubojovníkem Osy, na druhé straně spojencem Osy bylo od roku 1944 Finsko.

21. března 1932 byl mezi Finskem a Sovětský svaz země uzavřen pakt o neútočení, v roce 1934 byl tento pakt znovu potvrzený na dobu 10 let. Ve stejném roce se Sovětský svaz zapojil do Společnosti národů. I přes to zůstaly vztahy mezi oběma zeměmi na bodu mrazu. SSSR přijal na své území velkou část finských komunistů, kteří uprchli z Finska po jejich porážce, když se pokusili zavraždit generála Mannerheima v roce 1920.

Zdroj: youtube.com

Během následujícího stalinismu označovala sovětská propaganda finské přední představitelé za fašistickou kliku. Stalin, který získal svou neomezenou moc po velké čistce ve 30. letech 20. století, začal požadovat navrácení provincií, které ztratilo Rusko během chaotických událostí Říjnové revoluce v roce 1917 a následující Ruské občanské války a nastolení jedné z nejtvrdších diktatur světa. Sovětská vláda se domnívala, že Rusko mělo ideální bezpečnostní a teritoriální strukturu, chtěla proto, aby nově pokřtěné město Leningrad získalo podobné postavení.

Po likvidaci Polska v roce 1939 a vynucení jednostranně výhodných smluv o vojenské a hospodářské spolupráci s Litvou, Lotyšskem a Estonskem, se SSSR obrátil na Finsko s návrhy na řešení některých závažných politických problémů a otázek.
Některé otázky byly tyto:
– uzavření smlouvy o hospodářské spolupráci,
– uzavření smlouvy o vojenské spolupráci: právo zřídit v Hanko vojenskou základnu Rudé armády, právo přesunovat po finském území jednotky, právo vojensky využívat přístav Petsamo atd.

Severní Evropa v listopadu 1939

SSSR jako kompenzaci navrhl dvojnásobně velké území severně od Ladožského jezera v oblasti Repola. Kromě nepřijatelnosti výměny z vojenského hlediska to znamenalo, že výměna byla neakceptovatelná ekonomicky. Šlo totiž o nesmírně hospodářsky důležitou oblast s rozvinutým průmyslem a pobřežní vody s významným rybolovem bylo Finsku nabídnuto chudé území, které Rudá armáda během potlačování povstání ve východní Karélii naprosto zpustošila.

Finsko po dlouhém jednání vyjádřilo ochotu přenechat Sovětskému svazu malé ostrůvky ve východní části Finského zálivu a jižní části ostrovů Suursaari, souhlas s korekcí hranic na Karelské šíji a Rybářském poloostrově, taky ale vyjádřila nesouhlas pronájmu poloostrova Hanko a také se sovětskými požadavky na likvidaci finských opevnění na Karelské šíji. Za tím si stálo i přes otevřené vyhrožování válkou a vědomých rozsáhlých přesunů sovětských jednotek k finským hranicím, a to hlavně proto, že velká část klíčových finských politiků, v čele s ministrem zahraničí Errkem, byla přesvědčena o tom, že SSSR blafuje a k útoku se neodhodlá.

Zdroj: youtube.com

Tento postoj finská delegace nezměnila až do svého odjezdu 13. listopadu a Stalinova snaha o diplomatické řešení zlepšení sovětských bezpečnostních pozic na Baltském moři tak nadobro skončila. Časně ráno 30. listopadu 1939 se finská rada sešla na mimořádném zasedání, rozhodla o vyhlášení válečného stavu v zemi a jmenovala polního maršála barona von MannerHeima vrchním velitelem finský ozbrojených sil.

Sovětsko-německé vztahy

V srpnu roku 1939 podepsal Sovětský svaz s nacistickým Německem pakt Ribbentrop – Molotov, který byl ve své podstatě pakt o neútočení, ovšem tajný protokol k této smlouvě zabezpečoval hegemonii Moskvy ve východní Evropě a v případě války Německa s Polskem jí dával do rukou Finsko, pobaltské státy, východní Polsko a část Rumunska. Hitler si tak zajistil volné ruce při útoku na Polsko a měl také dveře otevřené k invazi do západní a severní Evropy. Už 17. Září 1939 se Rudé armádě podařilo překročit polské hranice a postupně se chystala k anexi států v Pobaltí a rumunské Besarábie.

Zdroj: youtube.com

Přípravy k zimní válce

Sověti začali už na konci roku 1938 intenzivně mobilizovat u finských hranic, ale invazní jednotky byly rozmístěny až v říjnu 1939. Jako záminka pro invazi posloužil Mainilský incident, který Sovětský svaz zinscenoval 26. listopadu 1939. Po třech dnech obě strany přerušily diplomatické styky a o další den později zahájily sovětské jednotky bez vyhlášení války masové ostřelování finského pohraničí a nálety na finská města. O dvě hodiny později Rudá armáda ukončila dělostřeleckou přípravu a vtrhla na finské území.

Sovětský svaz zřídil 1. prosince loutkovou vládu Finské demokratické republiky, která měla za úkol převzít vládu hned jak Rudá armáda porazí Finsko. V jejím čele měl stát finský komunista Otto Ville Kuusinem. Později byl tento loutkový stát změněn na Karelo-finskou SSSR, zároveň s touto přeměnou zanikla i tato vláda. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 byla tato část přidělena k Republice Karélie.

Zdroj: youtube.com

Strategie Rudé armády

Sovětský svaz měl v plánu Finsko dobýt taktikou bleskové války, tak jak je v září provedl nacistický Wehrmacht v Polsku. Velitel leningradské oblasti Mereckov tento operační plán vypracoval, byl tím pověřený poté co Stalin odmítl výhrady náčelníka generálního štábu Šapošnikova. Mereckův operační plán sliboval rychlé zlomení odporu podstatně slabšího nepřítele a rychlé obsazení Finska.

Po 14 dnech bojů se očekávalo zhroucení špatně vyzbrojené a nepočetné finské armády. Sovětští vojáci byli také varováni, aby si dali pozor na překročení švédské hranice. Jako dárek pro Stalina k jeho šedesátinám měla posloužit kapitulace Helsinek.

Ofenzíva vojsk Leningradského vojenského kruhu měla probíhat na Karelské šíji přes Mannerheimovu linii a v Karélii, severně od Ladožského jezera. Zbývající síly měly provádět menší útočné akce a tak odvrátit pozornost po celé sovětsko-finské hranici od Petrozavodska až po Murmansk. Baltské loďstvo mělo na starost lokalizaci a zničení finského válečného námořnictva a izolaci Finska zablokováním jeho námořních komunikací v Baltském moři a v ústí Finského zálivu. Ve stejné době mělo Severní loďstvo podpořit postup Rudé armády dělostřeleckou palbou a zabránit finským lodím vyplout z Kolského a Motova zálivu v Murmanské oblasti.

Zdroj: youtube.com

Při jednání Voronova, Mereckova a Ždanova bylo rozhodnuto, že:
– útok naplánuje Leningradský vojenský okruh, jehož velitelem byl Kirill Afanasjevič Mereckov.
– hlavní útok proti Finsku povedou vojska 7. armády na Karelské šíji, protože se předpokládala průchodnost nedokončených opevnění Mannerheimovy linie.

Strategie finské armády

Finský generální štáb předpokládal, že v případě válečného konfliktu povede Rudá armáda útok hlavně přes Karelskou šíji a zároveň se také pokusím o její obchvat podél severních břehu Ladožského jezera. Kvůli těmto hrozbám vybudovala finská armáda napříč celou Karelskou šíjí řadu stálých a polních opevnění, které později označila za Mannerheimovu linii.

Hlavní obranné uzly se nacházely v oblasti severně od řeky Vuoksi si a podél silničních a železničních komunikací směřující k Vyborgu. Celkem tedy 4 obranná pásma této linie měla v případě války umožnit obranu 6 finských pěších divizí, které byly členy II. a III. armádního sboru.

Podél severního pobřeží Ladožského jezera finské velení vytvořilo několik samostatných rot a praporů, které měly pokrývat komunikace v lesních masivech Karélie v oblasti měst Kuhmo, Salla a Petsamo. Tyto jednotky měly výcvik v taktice guerillového boje nepřetržitých útoků na boky a týly motorizovaných kolon, které tak mohly být rozděleny do izolovaných skupin.

Zdroj: youtube.com

Mannheim, který byl jmenován prezidentem vrchním velitelem římské armády, zorganizoval obrovské cvičení rezervistů, které se po zkrachování rozhovoru pomalé přeměnilo ve skrytou mobilizaci. Zároveň také stáhl dělostřelectvo od hranic, aby nebylo ohroženo nenadálým útokem a aby byl schopen snadno vyvrátit případné obvinění z pohraničních incidentů.

Krátce před sovětským útokem nařídil provést poslední přípravy, jako zaminování finských pobřežních vod a rozptýlení letectva na polní letiště, takže když Rudá armáda zahájila bez vyhlášení války útok, byla jeho vojska připravena tak jak jen to při jejich omezených zdrojích šlo. Jeho plán spočíval v urputných zdržovacích a ústupových bojí a co nejdelším možném držení Mannerheimovy linie. Hlavně v Ladožské Karélii a během bitvy na Raatské cestě obkličovali Finové menší skupiny početně převažující sovětských sil a napadaly je ze všech stran.

První ofenziva Rudé armády

Brzy ráno 30. listopadu 1939 se začaly divize Rudé armády pohybovat po celé frontě od Rybářského poloostrova až po Karelskou šíji. Pod velením Jakovleva zahájila 7. armáda útok v oblasti mezi městem Lipola a pobřežím Ladožského jezera a skoro okamžitě se setkala s odporem finských krycích jednotek, také se zátarasy, s minovými poli a palebnými léčkami, které na sovětské vojáky zapůsobily demoralizujícím účinkem.

7. armáda měla obrovský strach z finských min a trvalo jim několik týdnů, než nová taktika průzkumu a následná práce ženištů tyto obavy snížila. Stejně neúspěšné byly i útoky Ladožské vojenské flotily a 8. armády, která měla za úkol postupovat severně od Karelské šíje. Zbývající 9. a 14. armáda měly izolovat Finsko od vnějšího světa, především od Švédska.

Duchanov provedl první velký útok čtyřmi divizemi na města Kemi, železniční křižovatku Kuhmo, Suomussalmi a městečko Raate. Na severu dobyla 122. střelecká divize město Salla. 14. armáda obsadila město Petsamo, které musel pod nátlakem přesily opustit finský 10. myslivecký prapor a postupovala dále směrem na město Rovaniemi. Ve stejnou dobu se vojska 7. armády snažila dosáhnout průlomu na jižní straně řeky Vuoksi, jezera Suvanto a řeky Taipale-joki s cílem vytvořit na severním břehu malé předmostí u města Koukunniemi.

Zdroj: youtube.com

Sovětům se ale nepodařilo dokončit přípravy k přechodu řeky pro více vojsk. Velitelství 7. armády tak přišlo o jedinou šanci, kdy mohlo již v prosince 1939 dosáhnout průlomu a dovést svůj útok k vítěznému konci. 9. prosince 1939 se u Stalina sešel Molotov, Vorošilov, Šapošnikov a Kuzněcov a rozhodli o vytvoření hlavního stanu hlavního velení, který převzal zodpovědnost za řízení všech operací proti Finsku, Jakovlev byl pověřen řízením administrativy Leningradského vojenského okruhu a velitelem 7. armády se stal Mereckov.

Dopad čistek na morálku a akceschopnost rudoarmějců se naplno projevily, zcela tak selhaly naděje na spolupráci s finskou komunistickou opozicí. Také se projevila nepřipravenost Rudé armády na boj v subarktických podmínkách, kterou ještě více zhoršilo to, že zima v roce 1939 byla jednou z nejkrutějších. Pro nedostatek mužů musela Rudá armáda zastavit akci na Karelské šíji, kde invazní síly doslova vykrvácely při útocích na Mannerheimovu linii.

Námořní válka byla omezena zamrzlých mořem a jediným úspěchem bylo sovětské vylodění v pečangském přístavu. Ve válce ve vzduchu mělo obrovskou převahu sovětské letectvo, které ale mělo neúměrně vysoké ztráty, nedokázalo neutralizovat finské letectvo a jeho vysoký přínos byl také relativně nízký, protože se soustředilo na bombardování civilních cílů za frontou.

Finská obrana a protiútok

Na Maneerheimově linii byl postup 8. armády zastaven 12. prosince 1939. 9. armádě se podařilo postoupit asi 20 km do finského vnitrozemí, byla ale zastavena poblíž měst Tojvajarvi a Kollaa. V polovině prosince vyústil finský nátlak na komunikace 8. armády zničením jednotek 18. a 168. střelecké divize. Finské jednotky zahájily v oblasti Tolvajarvi protiútok proti 139. střelecké divizi. Sovětům se sice podařilo Finy odrazit, ale při následné akci na jihu se Finům podařilo prolomit obranné linie 609. střeleckého pluku a obchvat 364. střeleckého pluku.

Finský protiútok pokračoval úderem na sovětské pozice v průsmyku Ristisalmi, což donutilo sovětské vojáky k dalšímu ústupu směrem na Ägläjärvi. Ztráty neustále stoupaly a fakticky celá 139. střelecká divize podlehla demoralizaci. Tento finský protiútok způsobil obrovské ztráty i 75. střelecké divizi, která přišla na pomoc. Podle finských údajů přišly obě divize o 59 tanků, 220 kulometů a 4 000 vojáků.

zdroj: youtube.com

Finové dosáhli největšího vítězství v úseku 9. armády, 163. střelecká divize se střetla jižně od města Suomussalmi s velkým odporem Finů. Sborový velitel Duchanov jí vyslal na pomoc 44. motorizovanou divizi velitele Vinogradova. Tato divize se rozdělila, silný předvoj se přesunoval na nákladních automobilech a hlavní síly šly pěšky, poté zahájila postup cestou na Raate a dále na Suomussalmi. Motorizovaný předvoj se omylem dostal až na místo zadního voje pěších jednotek a neměl žádnou možnost posunu vpřed. Proti 44. motorizované divizi byla využita kombinovaná taktika zátarasů a guerillových nájezdů na týlové komunikace, to ji donutilo zastavit několik kilometrů před městem Suomussalmi.

Finům se podařilo severně od tohoto města zničit 163. střeleckou divizi, takže mohli všechny své síly soustředit proti Vinogradovově svazku a postupně ho celý zničili. Velitel Vinogradov byl za toto selhání o několik týdnů později popraven. Armádní komisař Měchlise považoval za příčinu poráždy nedbalost náčelníka štábu 9. armády plukovníka Jermolajeva s kombinací neschopnosti velitele 163. divize plukovníka Zelencova a v neposlední řadě velitele 47. střeleckého sboru Dašičeva.

Dále na sever se povedlo 122. Střelecké divizi spojit se s 88. Střeleckou divizí a oba svazky poté pokračovaly v postupu k železniční křižovatce v Pelkosenniemi. Finské velení do tohoto prostoru vyslalo sedm záložních praporů, kterým se podařilo postup obou divizí zastavit a Sověti byli nuceni se stáhnout do města Raatika, nacházející se severozápadně od Sally.

Druhá ofenziva Rudé armády

V průběhu ledna SSSR přesunul na frontu čerstvé síly a doplnil všechny jednotku u kterých to bylo možné, především na Karelské šíji a v Ladožšké Karélii, zároveň došlo k velkým změnám ve velení. Velitelem na Karelské šíji byl jmenován Mereckov a operační velení převzal Timošenko, který měl k dispozici všechny dostupné zdroje, včetně všech dostupných schopnějších důstojníků a kvalitnějších jednotek. 1. února 1940 byl obnoven útok vedený téměř trojnásobnou silou a TImošenko jej směřoval jako masivní úder na Karelské šíji, kde rozhodovala materiální převaha.

Finská armáda neměla v tomto boji šanci, neměla totiž dostatečné zásoby munice a reservistů. Těžištěm úderu byl prostor Viipurské brány a oblast okolo Summy a jezera Muolaa. Podpůrné údery, které nutily Finy tříštit síly, byly vedeny po celé šíři Karelské šíje se zřetelným důrazem na prostor Taipale a v oblasti Ladožské Karélie. Jinak byly nové síly vyslány pouze do prostoru Kuhmo, aby podpořily vzdorující 54. divizi.

Zdroj: youtube.com

Sovětské letectvo mělo vzdušnou převahu strašlivých rozměrů a začalo se zaměřovat na vojenské cíle. Finské letectvo sovětům sice způsobovalo neůměrné ztráty, ale účinek jeho akcí byl pouze dočasné a lokální. Ruské letectvo ochromilo přesuny I logistiku finských jednotek. V takovéto situaci už nebylo možné udržet si pozici. Pokusy Rudé armády o osvobození 54. divize skončily neúspěchem, finské jednotky v Ladožské Karelii nápor vydržely, ale situace se pro ně stala neudržitelná. Po dvou týdnech zuřivých bojů byly středo jižní úseky Mannerheimovy linie prolomeny v oblastech Summy a jezera Muolla.

Finové ustoupili a poté znovu zarazili nepřátelský nápor na rezervních pozicích této linie, Sověti ale změnili směr úderu a využili ve svůj prospěch krutou zimu, vstoupila na led Finského a Viipurského zálivu a rezervní linie byla obchvácena. Finská pobřeží obrana neměla k dispozici žádné adekvátní prostředky k odvrácení úderu a ustoupila. Sovětských jednotkám se po 20 dnech povedlo proniknout na západní břeh Viipurského zálivu. Kousek po kousku se probíjely vpřed přes nepočetné elitní jednotky povolané narychlo z Laponska a méně kvalitním posilám z řad rezervistů a postupně obkličovali město Viipuri.

Finové již neměli kam ustoupit, protože dobytí Viipuri by znamenalo obklíčení všech finských ozbrojených sil bojujících na Karelské šíji. Mannerheim proto sáhl k poslednímu zoufalému kroku, když nařídil odstřelení stavidel a hrází průplavu Saimaa, aby vzniklé záplavy zbrzdily nepřátelský postup a finské jednotky získaly čas ke stažení na západ.

Zdroj: youtube.com

12. března zahájila Rudá armáda obchvatný manévr, jehož úkolem bylo obklíčení Viipuri, který se nepodařilo dokončit, I presto, že Rudá armáda obsadila I okrajové části města. Další postup Rudé armády byl zbrzděn díky zaplaveným územím a potížemi se zásobováním. 12. Března obě strany dospěly na Karelské šíji do stadia vyčerpání.

Výsledky zimní války

13. března 1940 byl vyhlášen Moskevský mír a zimní válka skončila, podmínky byly, že Finsko bylo nuceno odstoupit velkou část svého území a přistoupit na většinu ruských podmínek. Přišlo skoro o celou Karélii, území v oblasti Salle a svou část Rybářského poloostrova, celkem tedy 57 000 km2. Dále muselo souhlasit se zřízením sovětské vojenské základny v Hanko, vybudováním železnic spojujících Sovětský svaz a Norsko, a také přislíbit sovětských jednotkám transport po těchto železnicích.

Konec války na straně Hitlera:
– přinesl prudký pokles reputace Rudé armády
– reorganizaci a mnohá zlepšení v Rudé armádě a odstranění
– zpečetil osud Norska, neboť přesvědčila Hitlera o neochotě Francie a Británie respektovat norskou neutralitu a tudíž i nutnosti obsadit Dánsko a Norsko, a to co nejdříve.

Pro Stalina:
– obával se hrozby francouzsko-britské intervence a bombardování kavkazských ropných polí
– měl zkreslené představy o stavu finské armády (myslel si, že je v lepší situaci, než doopravdy byla)
– byl šokován otřesným výkonem Rudé armády
– pociťoval úctu k finskému protivníkovi
– Finsko se v jeho uvažování přesunulo z pozice malého problému na velký a on se rozhodl nechat si je na konec (po zpracování Pobaltí a Rumunska)
– měl obavy, že se boje protáhnou dlouho do jara, kdy se celé Finsko změní v jednu obrovskou bažinu, absolutně nevhodnou pro vedení útočných operací, to byla pro Stalina noční můra.

Zdroj: youtube.com

Vyhodnocení zkušeností

V dubnu roku 1940 bylo zahájeno zasedání smíšené komise Ústředního výboru VKS a Hlavní vojenské rady, která měla vyhodnotit zkušenosti z této války, založené na informacích od všech vyšších velitelů a politických pracovníků. Tyto informace měly být použity k rozsáhlé reformě Rudé armády a celé sovětské vojenské doktríny. Maršál Vorošilov, kterým musela Rudá armáda čelit na operační a taktické úrovni vyrovnat následovně:

– podcenění finské obranyschopnosti kvůli špatnému průzkumu budoucího bojiště
– operace Rudé armády byly doprovázeny naprostým chaosem v týlových službách
– nevyhlášení válečného stavu znemožnilo mobilizaci a přechod železniční a silniční sítě pod vojenské velení
– zpoždění mobilizace a vyzbrojení zakonzervovaných lodí Baltského loďstva
– chaos v opravárenských zařízeních Baltského loďstva
– chybný „útok na široké frontě“ místo „útoku na úzké frontě“
– centralizace místo decentralizace řízení bojových akcí
– zvládnutí všech taktických zásad obrany i útoku je potřebnější než kvantitativní a technologická převaha
– neexistovala metodika přípravy na úrovni armády a frontu
– schopný a vzdělaný velitelský sbor je nezbytný, včetně zkvalitnění vyššího velitelského sboru
– konkrétní způsob výuky na Vojenské akademii místo příliš abstraktního, odtrženého od reálné situace
– nutnost rehabilitace obětí čistek, při kterých bylo zbaveno funkce 35 000 velitelů a které znamenaly pro Rudou armádu nevyhnutelnou demoralizaci
– nízká „štábní kultura“ – štábní důstojníci často nezvládali své úkoly, nerozuměli své práci a nedokázali provádět štábní přípravu ani v době míru
– zastaralost vojenských předpisů a polních řádů
– mnohdy procházely celé divize prvním bojovým výcvikem přímo na bojišti
– absolutní nedostatek komunikace mezi pěchotou a dělostřelectvem, pěchotou a letectvem, pěchotou a samostatně působícími tanky

Zdroj: youtube.com

Stalin tyto závěry shrnul 21. Dubna 1940 do několika doporučení, nejzajímavější bylo, že všechny “ideologické zásady” by měly být přehodnoceny a musí dojít k odvolání odpovědných osob. Stalin proto odvolal z funkce lidového komisaře obrany Vorošilova a náčelníka Generálního štábu Šapošnikova, kteří byly nahrazeni Timošenkem a Mereckovem. Také byl zaveden Kázeňský řád, díky kterému získali velitelé právo tvrdě trestat všechy vojáky, kteří se proviní nesplněním rozkazů a vojáci ztratili právo na stížnost vůči svým velitelům. Nejviditelnějším znakem těchto změn bylo zavedení generálských hodností v Dělnicko-rolnické rudé armádě a admirálských hodností v Dělnicko-rolnickém rudém válečném námořnictvu.

Bilance ztrát

Finská armáda během války přišla o 71 000 mužů, z nichž 22 830 mrtvých a 48 700 těžce zraněných. Počet obětí Rudé armády je záhadou, původně přiznané ztráty 100 000 mužů novináři přijali s posměchem, proto byly počty nejdříve změněny na 150 000 a poté na 200 000 mužů. Postupem času s uvolňováním režimu v Sovětském svazu, potažmo Rusku, se začaly objevovat další dokumenty a spolu s tím rostly I ztráty Rudé armády. V dnešní době ruští armádní historici uvádějí ztráty Rudé armády na 131 486 mrtvých nebo zmizelých a 264 908 nemocných nebo zraněných. Dále přiznávají ztrátu 600 letadel a zničení nebo vyřazení asi 3500 ruských tanků a obrněných vozidel, Finové ztratili asi 70 letadel a 16 tanků a obrněných vozidel. Finové vyčíslují ztráty Rudé armády mezi 400 – 600 tisíci muži.

Pokračovací válka

Protože ani jedna strana nepovažovala výsledek války za definitivní a Sovětský svaz v dalším období stále zvyšoval napětí a hrozby vůči Finsku, např. Násilný zápor Litvy, Lotyšska a Estonska a Petsamo, vměšování se do finských prezidentských voleb, nerespektování podmínek příměří apod., vznikla mezi státy výbušná situace, která v roce 1941 vyústila v pokračovací válku.

Příspěvek Zimní válka pochází z Terčík.cz

Tweet